Foto: archiv M. Říhové / Míša patří mezi přední české fotožurnalisty
V devatenácti letech přišla do Prahy z malé jihomoravské obce Sudoměřice. Tehdy zkusila štěstí v jednom celorepublikovém deníku. Vyšlo jí to. Dnes patří Michaela Říhová, fotoreportérka ČTK, mezi přední české fotožurnalisty, a dokonce má na svém kontě několik ocenění z prestižních fotosoutěží. Tou poslední je titul Foto měsíce prosince roku 2020, kterou udělují odborníci z Czech Press Phota.
Míšo, Tvoje vítězná fotka vznikla na Silvestra. Jaký je její příběh?
Byla to moje poslední fotka z poslední akce předchozího kovidového roku. Přemýšlela jsem, jak nejlépe zachytit letošní – jiné – oslavy konce roku. Protože byl vyhlášený nouzový stav, tudíž zákaz vycházení, bylo mi jasné, že lidé v ulicích tentokrát slavit nebudou. Napadlo mě zajet na největší pražské sídliště – Jižní Město a pokusit se zachytit, jak vítají nový rok ze svých obýváků.
Ještě pět minut před půlnocí jsem byla zoufalá a litovala, že nejsem v centru. Na sídlišti se totiž nic nedělo, okna bytů byla temná, nic se v nich neodehrávalo tak, jak jsem doufala. Úderem půlnoci ale lidé začali z oken vykukovat, vycházeli i na balkony a komorně, v klidu, jen s prskavkami v rukách rok 2021 přivítali.
Jaké myšlenky se Ti honily hlavou, když jsi v den, kdy jindy bývá na ulicích živo, stála na chodníku zcela osamocená?
Silvestr jsem už fotila mnohokrát, pokaždé v centru Prahy. A vlastně ho ani nemám ráda. Protože je všude bordel, hluk, samí opilci, a navíc mám obavu, aby mě někdo neokradl o foťáky. Ale tentokrát to bylo jiné. Byl to zvláštní pocit stát na největším českém sídlišti pár okamžiků před půlnocí úplně sama. Potkala jsem jen hloučky policistů, kteří kontrolovali dodržování zákazu vycházení. Mě během toho večera zastavili dokonce šestnáctkrát! Dokola jsem opakovala: „Dobrý den, já tady pracuju, jsem z ČTK a fotím Silvestra.“ A ukazovala jim služební průkaz.
Proč si myslíš, že právě Tvoje fotka nadchla porotu nejvíce?
Asi díky tomu jedinečnému okamžiku. Covid prostě všechny uvěznil doma a komorní oslavy se staly fenoménem tohoto Silvestra. Myslím, že podobné momenty se už nikdy opakovat nebudou. Doufám…
Míšo, máš za sebou více než pětadvacetiletou zkušenost se zpravodajskou fotkou. Je to obor, kde je žena spíše výjimkou. Čím to podle Tebe je?
Důvodů je víc. Od ženy se očekává, že vedle práce bude mít i rodinu, bude se starat o děti a s tím souvisí i čas strávený doma. A to se s touto prací jen těžko slučuje. Události se dějí neustále. Vezmi si – v devět ráno je soud, pak se přesouváš do parlamentu, mezi tím stíháš několik tiskovek, odpoledne fotíš aktuální zpravodajství, rozhovory a večer pak sport-hokej, fotbal či kulturu. Samozřejmě to nefotím všechno a každý den, ale často jsi v terénu celý den, a to se pak s výchovou dětí těžko stíhá.
Tohle povolání je náročná i fyzicky. Pro představu. Brašna s foťáky, kterou nosím na zádech, váží 10 kilo, k tomu beru objektivy na sport, náhradní baterky a nabíječky, počítač na posílání snímků…
A jistě je náročná i psychicky…
To zcela určitě. Protože je víc fotografů – chlapů, tak přeci jen ženská mezi nimi vyčnívá. A to si někteří lidé dost vychutnávají. Třeba fotbaloví ultras, ti umí být dost neurvalí. Není nic příjemného, když před narvaným stadionem na tebe křičí: „Ukaž …“
Nebo musíš zvládnout hraniční situace. Třeba některé demonstrace. Nikdy nezapomenu, jak jsem před dvaceti lety dostala nakládačku od policajtů, kteří zasahovali během MMF na Vyšehradě. Tam jsem marně křičela, že jsem novinář. Dodnes bych někde našla lékařskou zprávu, v níž kromě diagnózy otřes mozku stojí: „Zmlácena Policií ČR.“
Ustát musíš i focení na nejrůznějších místech. Třeba na pitevně. To byl pro mě hrozný zážitek. Nejen pohled na tři měsíce se rozkládající lidské tělo, ale i nasládlý zápach. Ten jsem cítila ještě hodně dlouho poté…Nebo když jsem dostala pukem do ruky. Doktor na pohotovosti se bavil, když zjistil, že jsem dostala perdu na hokeji, na který se během své noční služby zrovna díval.
Ale jinak je to skvělá, rozmanitá práce, při které potkávám hromadu inspirujících lidí, od nichž se hodně můžu naučit. Jsem dobrodružná povaha, monotónnost mě nebaví. Proto mi vyhovuje, že jeden den fotím amerického prezidenta a druhý třeba díru v silnici.
Několikrát jsi byla i u návštěvy prezidentů nebo zajímavých zahraničních delegací. Vzpomínám si, jak jsi mi vyprávěla, jak náročné bylo fotit podpis smlouvy mezi ruským a americkým prezidentem…
Ano. To je pravda. Tehdy se to událo na Pražském hradě. Bylo tam skutečně málo místa, mnohonásobně víc fotografů a přednost měli urostlí fotoreportéři a kameramani z Bílého domu, kteří si servítky opravdu nebrali. To se pak nemůžeš dát, musíš se probojovat. Fotku totiž musíš odevzdat také.
Nebo když za prezidentem Klausem přijel Barack Obama. Procházeli se na zahradě Pražského hradu, my na ně čekali mnoho hodin na místě pro nás určeném. A ve chvíli, kdy přicházeli, se před námi objevili ruští a američtí kolegové a dost bezohledně se před nás narvali. To jsem byla těhotná a nikdo na mě v té tlačenici pochopitelně ohledy nebral. Tak jsem vzala stativ, jednoho z nich dloubla do zad a rychle v hlavě lovila, jak se rusky nadává. Dloubnutí pomohlo a záběr jsem měla.
A co nějaké úsměvné historky?
Těch mám spoustu! Namátkou. Když jsem pracovala v deníku Právo, dělali jsme velký rozhovor s kandidátem na prezidenta – Milošem Zemanem. Protože nás neměl rád, schválně nám dal termín až po dvaadvacáté hodině večer. Když jsme s kolegou otevřeli dveře do kanceláře, kde si s námi schůzku sjednal, přes hustý cigaretový dým jsme budoucího prezidenta sedícího za stolem téměř neviděli. Další výzvou bylo udělat použitelnou fotku, protože Zeman měl před sebou vyskládaných mnoho lahví nejrůznějšího alkoholu. A ten jeho výraz… Prostě použitelný záběr tehdy udělat nešlo.
Udržet krok s některými politiky je vůbec těžké. Někdejší ministr financí Miroslav Kalousek se nechtěl nechat vyfotit, dokud si s ním nedám dvě deci whisky. Už si ani nepamatuju, jak jsem to tenkrát udělala. Jen vím, že Kalouska ani celá láhev neskolila.
A do třetice veselá historka s politikem. Když se nejmenovaný poslanec před začátkem schůze parlamentu chtěl rychle navonět, tak místo voňavky ve spreji se pečlivě od hlavy až k patě postříkal pěnou na holení. Pak mě vyloženě prosil, ať snímek nikam nedávám, že by vypadal jako blbec.
Je něco, co Tě během focení skutečně takříkajíc odbouralo?
(smích) Ano. Bylo to focení k rozhovoru s exministrem kultury Vítězslavem Jandákem. Tehdy jsme za ním s redaktorkou byly na jeho novém srubu. Vítězslav Jandák byl opravdu super. Milý, pozorný, poskytl nám zajímavý rozhovor. V jednom okamžiku jsem si všimla… No, jak to decentně popsat? Prostě si pan exministr zapomněl vzít spodní prádlo a v určitý moment se mu to vymstilo. Možná bych tu fotku ještě někde dohledala. Když jsem během rozhovoru nenápadně ukázala redaktorce, co vykouklo, přes záchvaty smíchu nebyla od té chvíle schopná položit jedinou otázku.
Tak to opravdu musela být hodně složitá situace. Zachovat profesionální přístup bylo jistě náročné…
V takových chvílích je to dost o sebeovládání. Ostatně i v případech zcela opačných – smutných. Třeba když fotíš těžké dopravní nehody, nebo vážně nemocné děti, či hluboké lidské příběhy se špatným koncem. Třeba hodně emotivní bylo vidět hladové a špinavé děti v Iráku, když tam byla válka. Všechny bych nejraději objala, nakrmila a odvezla si je s sebou.
Při své práci vidím hodně lidské radosti, ale i strádání a bolesti. A když nemůžeš nijak pomoct, je to frustrující. Právě tyhle mezní situace ale dávají mé práci smysl. Můžu o tom alespoň podat svědectví.
Jako třeba o této době – kovidové. Ostatně, jaké je „focení v covidu“?
Přemýšlela jsem, jak toto období co nejlépe ilustrovat, protože je to pro nás všechny něco nového, něco, co jsme zatím nikdy nezažili. Běžné zpravodajské akce značně ubyly, nebo je nahradily zcela jiné události, vše se točí kolem epidemie. V agentuře, kde pracuju, fotíme pořád dokola zdravotnická témata, kulturní, společenské i sportovní akce jsou zrušeny, nebo se přesunuly do on-line prostředí.
Často fotím lidi v ulicích s rouškou na ústech. To se mnohým moc nelíbí, často jsou nepříjemní, myslí, že na ně útočím a z celé té kovidové doby jsou už unavení a otrávení.
A co pražský genius loci? Jaké z míst našeho hlavního města je třeba pro Tebe na focení magické, zajímavé?
Je to klasika – Karlův most. Během pandemie jsem si jednou ráno přivstala a jela sem vyfotit východ slunce. Představ si: Stojíš na prázdném Karlově mostě, dle mého na jednom z nejkrásnějších míst na světě, obklopena jen atmosférou tisícileté historie a nikdo tě tam neruší, daleko intenzivněji vše vnímáš.
Nebo se dostanu v Praze na místa, kam běžný občan jen stěží – například jsem fotila v kapli sv. Víta, kde jsou uloženy korunovační klenoty, nebo když se měnil zvon ve věži Staroměstské radnice (to byl teda rachot, ani špunty nepomáhaly), či třeba prezidenta Havla v zázemí Pražského hradu...
Mnoho evropských i světových metropolí je krásných, ale Praha je jedinečná. Možná proto, že jsem tu doma, ale říkají to i lidé ve světě, tak tomu budeme věřit.
Galerie