Petr Němec: Čeští restaurátoři mají ve světě dobré jméno

Petr Němec: Čeští restaurátoři mají ve světě dobré jméno
Foto: archiv P. Němce  /  "Na některých knihách dělám i 300 hodin," říká restaurátor Petr Němec
10 / 12 / 2020

Oddělení vzácných tisků je specializovaným pracovištěm Městské knihovny v Praze. Shromažďuje historické a vzácné dokumenty. Ale nejen uchovává, ale také je restauruje. V současné době se o to zde stará sedmadvacetiletý restaurátor Petr Němec. Restaurování nebylo původně jeho profesním cílem, ale nakonec zjistil, že ho tato práce nad očekávání baví.

Oddělení vzácných tisků je takové zvláštní oddělení, soustřeďuje nejstarší a nejvzácnější tisky knihovny od 15 stol. až do současnosti. Celkově jich je na 20 000 kusů.

Během povodní se jich mnoho zničilo. Mezi nejznámější tisky, kterým byla navrácena původní podoba, patří nejstarší kniha ve fondu - prvotisk Pražské bible z roku 1488. Dříve totiž sídlilo Oddělení vzácných tisků v pobočce na holešovickém Ortenově náměstí, které je v záplavové oblasti. A tak na řadu musela přijít nezbytná práce restaurátorů.

  • Jak vůbec taková záchrana/oprava knihy vypadá?

Nejdříve se provede podrobný průzkum objektu, na jehož základě restaurátor určí průběh následných prací. Člověk by měl mít na paměti, že méně je mnohdy více. Řada zákroků, ač se provádí sebeopatrněji, má do jisté míry destruktivní charakter, o ztrátě autenticity ani nemluvě. Proto je vhodné provádět pouze nezbytné zásahy. Účelem není, aby kniha vypadala jako nová, naopak, ale aby se zejména navrátila její funkčnost. Samozřejmě výsledek bývá často o kompromisu. Co se týče samotných prací, když teď pominu analýzy a s tím pak spojené úkony jako například dezinfekce, jedná se zejména o čištění. Mechanické pomocí pryže, houby a gumy (případně pak mokré), kdy odstraňujeme prach a jiné nečistoty z povrchu papíru. Poté je to samotné vyspravení poškozených částí zejména pomocí podlepování trhlin a ztrát japonským papírem, a nakonec neméně důležité je i vhodné uložení tak, aby byla kniha chráněna před slunečním zářením, prachem, vzdušnými polutanty a ve vhodných klimatických podmínkách. 

  • Jaký nejcennější titul jste restauroval?

Popravdě to úplně nevím. Rukama mi toho už prošla spousta od 16. až po 20. století. Mylné je si ovšem myslet, že čím starší kniha je, tím musí být zákonitě hodnotnější. Opak bývá mnohdy pravdou. Máte knihu z 16. století, která se nachází v řadě institucí a svým pojetím nevyčnívá a naproti tomu se dostanete například k bibliofilii z dvacátých let ilustrovanou známým českým umělcem, která je jediná známá dochovaná. Její umělecký a kulturní význam je pro naši zemi podle mě bezpochyby vyšší.

  • Kdo určí, že se kniha má dostat do vašich rukou?

Vedoucí našeho oddělení. Ostatní kolegové jsou vystudovaní knihovníci, takže mají představu o tom, které knihy by se měly přednostně opravit (na základě historické či umělecké hodnoty).

  • Kdo všechno se kromě restaurátora podílí na opravě knihy? Spolupracujete například s historiky umění?

V institucích se specializovanými restaurátorskými odděleními to jsou zejména technologové, mnohdy rovněž vystudovaní restaurátoři (což je v této profesi asi ta nejlepší kombinace). Byť restaurátor musí chemii ovládat také, technolog ji zná více do hloubky. Nepřímo pak ale mohou být užitečné i konzultace či spolupráce s mnoha jinými profesemi jako jsou knihaři atd. Mě osobně pomáhají i návštěvy antikvariátu, kde si mohu prohlédnout daný titul v původní podobě, v případě, že se u knihy například nedochovala vazba.

  • Máte speciální místnost nebo laboratoř, kde se kniha opravuje a používají se k opravám nějaké speciální přístroje?

V knihovně mám vlastní dílnu, která se na první pohled příliš neliší od dílny knihařů. Na rozdíl od nich tu mám navíc třeba dolévací stůl, který funguje de facto na bázi velkého vysavače odsávajícího přebytečnou vodu při "dolévání" papíroviny vyplňující ztráty u jednotlivých listů. Jinak samotné knihařské lisy snad pamatují ještě Rakousko-Uhersko a stále slouží parádně. Krom toho mám vedle ještě menší "mokrou" dílnu, kde lze koupat a sušit listy či tam skladuji lepidla, klížidla a potřebné chemikálie.

  • Na jakých místech bývají výtisky nejvíce poškozené?

U pokryvu je to mechanické opotřebení na hranách a rozích desek, či prasknutí v místě drážky u hřbetu, kde dochází k namáhání při otvírání knihy. Dále jsou většinou poškozené předsádky, mnohdy tvořené jednoduchým přehnutým dvoulistem. Ten spojuje desky s knižním blokem a je tak na něj kladena značná zátěž. Listy bývají poškozené zejména u prvních a posledních složek.

  • Co vlastně knihy nejvíce poškozuje - pomineme-li vodu (záplavy a povodně)?

Když pominu člověka, je to zejména plíseň, která je snad to nejhorší, co knihu může postihnout. Proto je zejména u vzácných knih tolik důležité jejich vhodné uložení či okamžitý zásah právě při zmíněné povodni, ale i požáru, který je spojený s hašením vodou. Další věcí je tzv. kyselá hydrolýza vznikající za nízkého pH. Faktorů, které k tomu vedou je řada. Jsou to například samotné látky obsažené v papíru přímo z výroby. U historických tisků bych zmínil zejména 19. století, kdy byla kvalita papíru podřízena masové produkci. Na první pohled je pak patrná nižší odolnost oproti například ručním papírům vyráběných z hadrů. Klížidla v průběhu času degradují, papír díky vysokému obsahu ligninu hnědne atd., atd. Rovněž prach a vzdušné polutanty situaci nepřispívají a mají negativní vliv na pH.  Pokud dojde ke kyselé hydrolýze a nastalá situace se neřeší, vede to pomalu a postupně až k úplnému rozpadu papíru na prach.

  • Jak dlouho se obvykle pracuje na záchraně jedné knihy a jak nejdéle jste sám knihu opravoval – případně jakou?

Záleží na tom, jestli kniha potřebuje opravit ambulantně, třeba vyspravit pár trhlin, tak je to záležitost několika minut či hodin. Dále je to tzv. restaurování v in situ, kdy se knižní blok nerozebírá a nechává se sešitý. I takový zásah však může být ve finále časově náročnější než restaurování komplexní, kdy knihu celou rozebereme a opravujeme jednotlivé části zvlášť. Poslední zmíněná varianta je ale obecně na čas nejnáročnější. Zejména u knih, které mají několik stovek stran. Takové restauruji třeba i cca 300 hodin.

  • Co je na restaurování knih nejtěžší?

Smířit se mnohdy s tím, že pro knihu bude nejlepší udělat zákrok takový, kdy pro nás výsledek nebude z estetického hlediska zcela uspokojivý. Mnohdy je to ale lepší řešení, než se mermomocí třeba snažit sejmout přilepené předsádky a vlastně je přitom poškodit. Obecně náročné bývá i odstranit opravy, které před vámi udělal někdo jiný. Proto se u restaurování klade důraz na snadnou odstranitelnost provedených zásahů. No, a nakonec se čas od času objeví knihy, které si dělají tak říkajíc co chtějí a neskutečně potrápí. Zmíním například situaci, kdy jsem měl dvě zcela identické vazby ze kterých bylo třeba sejmout lepící pásku. Stejný druh papíru, lepenky zkrátka všeho a z prvního kusu šla páska sejmout krásně, aniž by téměř zanechala nějakou stopu a z druhé to byl přesný opak. Chci tím říct, že se někdy stává, že i když si říkáte, že přesně víte, jak s danou knihou naložit, jsou chvíle, kdy vás dokáže i tak pořádně potrápit. Obecně lze ale opravit de facto vše.

  • Kam putují zrestaurované knihy?

Buď na výstavu, nebo přímo do depozitáře (s udržovanými příznivými podmínkami pro uložení), kde čekají na výpůjčku.

  • Vyvíjejí se nějak techniky restaurování? A jak je v tomto oboru na tom Česká republika?

Restaurování je vlastně celoživotní studium. Techniky se vyvíjejí neustále. Navíc se objevují nové materiály, jako jsou například polymery, polyvinylchloridy (PVC) a jiné plasty, jejichž problematika restaurování je a bude předmětem zájmu několika generací. Česká republika v tom není pozadu, naopak, čeští restaurátoři mají ve světě dobré jméno.

  • Aby se člověk stal restaurátorem, co musí vystudovat?

V první řadě se musíte rozhodnout, čeho restaurátorem chcete být. Obrazů, dřeva, kamene, látky, ... já si vybral papír a pergamen. Když zohledním toto zaměření, tak bych zmínil například VOŠ a SPŠ grafická na Hellichově či Fakulta restaurování Univerzity Pardubice v Litomyšli.

  • Dáte na závěr nějakou radu čtenářům, jak se nejlépe mají starat o své knihovny?

V běžných domácích podmínkách je bohužel nemožné dosáhnout ideálu. Máme zde na jednu stranu nízkou relativní vlhkost a na druhou vysokou teplotu (za předpokladu, že si někdo nepořídí potřebnou vzduchotechniku :D). Rovněž není pro běžného čtenáře asi pravděpodobné, že by každou knihu ukládal do krabic z alkalické a chemicky stálé lepenky. Doporučil bych tak alespoň knihy nevystavovat přímému slunečnímu záření, snažit se o co nejnižší prašnost v okolí a v neposlední řadě s nimi šetrně manipulovat... a izolepu si šetřit na jiné činnosti.

 

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace