Roman Gomola: šedá eminence ve světě profesionálního sportu

Ve světě profesionálního sportu je jakousi šedou eminencí. Jak říkají jeho svěřenci - není vidět, není o něm příliš slyšet, přitom je jedním z hlavních článků k jejich výkonnosti a fyzičce. O kom je řeč? O mistru Evropy ve dvojbobu z roku 2007, dnes kondičním trenérovi Romanu Gomolovi, jemuž „rukama prošlo“ mimo jiných devět olympijských medailistů.

Jak se koronakrize dotkla vašeho byznysu?

Já krizi nijak nepocítil, jsem flexibilní.

Takže když nejde cvičit ve fitku, proměnil jste v něj svůj byt…

Přesně tak. Když vláda už v první vlně nařídila všechno zavřít, přestěhoval jsem si cvičební pomůcky do svého obýváku. A že ke mně chodí návštěvy? No a? Domácí vězení přikázané není a profesionální sportovci musí trénovat pořád. Nemůžou nic odfláknout, protože by se pak už do formy taky nemuseli nikdy vrátit.

Kolik dnů bez drilu stačí sportovci, aby vyšel z formy?

No, pokud je někdo zraněný, je jasné, že si pauzu dát musí. Ale během pandemie? Když vypukla, nikdo v tu chvíli netušil, kdy budou další závody. Proto bylo od jejího začátku nutné pokračovat v nějaké udržovací fázi, aby bylo možné do všeho zase okamžitě naskočit. Třeba když se fotbalisti loni koncem dubna dozvěděli, že za čtrnáct dnů začíná liga. Kdyby před tím nic nedělali, tak do ní ani nemusí nastupovat…

Kdy jste se vlastně během své sportovní kariéry začal zabývat tréninkem jako takovým?

Asi v roce 2000, kdy se v Kanadě a USA začaly používat balanční pomůcky. Tady je nikdo neměl, tak jsem si je vozil z různých koutů světa a začal je používat při tréninku. A když je ostatní sportovci viděli, ptali se, na co to mám. Postupně začali trénovat se mnou, a nakonec se to rozjelo do těchto rozměrů (úsměv).

Takže koho z vrcholových sportovců teď trénujete?

Těch je strašně moc. Nerad bych na někoho zapomněl. Trénuju především atlety, pak hodně MMA fighterů, kikboxery, klasické boxery, beachvolejbalisty, rychlostní kanoisty, šermíře, horolezkyni, divokou vodu a všechny sporty spadající pod DUKLU… S každým jsem vždycky hodinu až hodinu a půl.

Tak to asi pracujete od nevidím do nevidím…

To ano. I třináct hodin denně.

A na každého máte připravený jiný trénink?

Jak kdy. Osvědčilo se mi sporty propojovat, takže na společný trénink třeba chodí atlet s MMA zápasníkem. Takhle navzájem kombinuju i jiné sportovce, každému to pomůže s něčím jiným, navíc se navzájem seznámí. A taky, co je hodně důležité, změní místa tréninků, což přidává až třicet procent výkonu. Stereotyp je totiž strašný mentální zabiják. Když budou například atleti pořád zavření jen na Dukle, budou za chvíli znudění.
Já nejsem jejich hlavní trenér, jen kondiční a silový, takže cvičení se mnou berou jako zábavu, relax. Jenže tohle si u nás bohužel spousta hlavních trenérů, většinou těch starších, kteří své metody podědili zase od svých předchůdců, nechce připustit. V současné době je však sport na úplně jiné úrovni…

Jak to myslíte? Že mít jen hlavního trenéra je staromódní a neefektivní?

Ano. Každý profesionální sportovec jich má v dnešní době několik. V Americe jsou nejen kondiční a siloví trenéři, ale třeba i trenéři na strečink… A samozřejmě hlavní kouč vše zastřešuje.

Vy jste coby kluk začínal s atletikou (během na krátké tratě), v devatenácti jste přesedlal na boby, u kterých jste zůstal až do svých sedmatřiceti - roku 2011 jste ještě jel světový pohár. Řekněte, jak moc se od dob vašich začátků sport změnil?

Strašně moc, komplet od základů. Třeba my měli jen jednoho trenéra, všechno ostatní jsme si dělali sami. Takže jsme odtrénovali, pak šli do sauny, nebo jsme se navzájem mezi sebou namasírovali.
Masér s námi začal jezdit později, časem i fyzioterapeut, potom jsme začali s sebou vozit kalhoty na lymfatické masáže a tak dále. Příprava se neustále nějak vyvíjela. Teď jedete na soustředění a máte kolem sebe arzenál lidí a vybavení, protože jinak by sportovci nebyli vůbec schopni fungovat na světové úrovni.
Sport se prostě posouvá úplně někam jinam. Jsou lepší možnosti regenerace, výživových doplňků, nových pomůcek na cvičení… A ten, kdo to nezachytil, stagnuje. Takže kdyby se dnes sport dělal jako dřív, můžeme se leda tak zavřít v Praze a soutěžit mezi sebou.

Sport se posouvá a s tím i nároky na sportovce. Ale tělo není stroj, má své limity.

Samozřejmě má, ale když mu dopřejete kompletní profesionální péči od regenerace přes správnou výživu, doplňky, tak se to dá zvládat. Teď jsou nové metody trénování a prevence zranění je daleko větší.

Jaké jsou nové metody trénování?

Těch je strašně moc. Každý sport má odlišné… Nové pomůcky dostávají do jiných možností jak rozsahy pohybu, tak sílu. I posilování se posouvá stále dál a dál.

Takže se musíte neustále vzdělávat, mít přehled.

To ano. A hlavně musíte pořád sledovat trendy. A z toho, co nového vyleze, si vybrat to, co vyhovuje vašemu stylu tréninku.

Kdo vlastně v kondičním trénování udává ve světě trendy? Dá se to tak říct?

Nedá. Různí kondiční trenéři se třeba dostanou ke stejnému výsledku, ale každý jinou cestou.

A ta je vaším know-how.

Přesně tak. A to se neprozrazuje. Teď třeba svazy chtějí, abychom psali tréninkový deník, pro kontrolu, jestli trénujete správně. To je ale nesmysl. Nikdo neprozradí své metody. Takže dochází k tomu, že každý něco napíše, aby splnil svou povinnost, ale trénovat se podle těchto zápisků nedá. Teda můžete, ale vaše výkonnost půjde úplně do háje😀.

Jaký je život ve „sportovní rodině“?

Skvělý! Pro mě je totiž práce zároveň zábavou. Ale bohužel málokterá ženská to vydrží 😀. Nedávají, že ke mně chodí na tréninky hodně holek.
A taky jsem v práci od sedmi od rána do osmi do večera, přes víkendy jezdím na závody a k tomu jsem třeba s atlety dvakrát, třikrát ročně na měsíc a půl na soustředění v Jihoafrické republice. Prostě já se rád bavím. Nechci být doma ve stresu🙂.

Nedávno jste se také vrátil k bobu (Roman Gomola byl elitní brzdař), v Rakousku jste jel závody pro veterány…

To byly takové sranda závody.Po osmi letech jsem znovu sednul do bobu a bylo to skvělé!

Vrátily se staré vzpomínky?

Určitě. Sice jsem jel se slovenským pilotem, ale potkal jsem se i se svým tehdejším parťákem Ivo Danilevičem. Bylo to moc fajn, protože jsem zase viděl lidi, se kterými jsem dvacet let závodil.

Na co z té doby nejraději vzpomínáte? Jaká ta doba byla?

Člověk si pamatuje jen ty dobré věci. Takže jen na úspěchy, na skvělé lidi, se kterými jsem se potkával, parťáky, s nimiž jsem závodil, a tak… Vlastně si pamatuju i na věci, které se ne úplně tak podařily, jako třeba, že člověk několikrát nenaskočil do bobu a zbytek posádky odjel bez něj. Nebo že ze čtyřbobu dojel dolů pouze pilot😀. Prostě sport musí každý dělat s láskou, jinak to nemá cenu.

V bobu je kromě síly, rychlosti a odvahy potřeba i přesnost. Protože jde o to, v jakém okamžiku řidič zatáhne za řízení, kterým se ovládá směr nožů v zatáčkách. Když se o zlomek vteřiny opozdí, bob se převrátí. Kolik jste s Danilevičem zažili pádů?

Nevím, kolik pádů bylo zrovna s Ivem, ale celkem jich bylo 15 a ne vždycky je to taková sranda. Občas to byl spíš boj o život. Pro mě byl vždycky horší pád ve dvojbobu, protože se tam hůř člověk udrží. Ve čtyřce jsem byl většinou nejmenší, tak jsem se líp schoval😀.

Mimochodem, pád v bobu je prý dost strašný. Jedete po hlavě a úplně si spálíte ramena…

Nejen ramena! Tam si vybíráte polohu, která v tu chvíli nejméně bolí, takže ramena, záda, hlava a postupně to střídáte…

Když jste v lednu roku 2007 získal se svým parťákem na ME senzační zlato, zahraniční média vaši posádku často označovala jako Švejci na sněhu - v parafrázi na slavný film Kokosy na sněhu. Myslíte, že se pohled na české boby už trochu změnil?

V současné době už je to u nás na daleko vyšší úrovni, a to díky medializaci a vysílání přímých přenosů v České televizi. Hlavně máme dalšího skvělého pilota Dominika Dvořáka, který už nyní patří mezi světovou špičku a jeho posádka je taky na skvělé úrovni.

Do kolika let se vlastně tenhle sport dá dělat?

Dokud je člověk rychlý a silný. Já bych ho klidně dělal, ale moje současná práce je přece jen fyzicky méně náročnější… I tak ale sám trénuju šestkrát týdně.

Nemáte někdy adrenalinový absťák? Přece jen jsou boby jedním z nejvíce adrenalinem napumpovaných zimních sportů.

Je pravda, že vzrušení potřebuju. A to mi teď dávají bojové sporty. Jak jsem je dřív neměl moc rád, tak v poslední době mě uchvátily. Takže jsem začal chodit na thajský box a jiu jitsu. Hrozně mě baví být v kleci nebo v ringu jako trenér se svými svěřenci, je to stejný adrenalin jako v bobu. Navíc si myslím, že tyhle sporty se teď stávají nejpopulárnějšími a nejsledovanějšími na světě. Mají suverénně největší nárůst diváků.

Máte v bojových sportech nějaké ambice?

To vůbec. Mám spíš trenérské ambice.

Například?

Tak třeba zhruba před rokem a půl jsem začal spolupracovat s boxerem Ondrou Pálou, těžká váha, který se po pěti letech chtěl opět vrátit. A tak mě poprosil, jestli bych ho připravil. Na předloňském podzimním mistrovství České republiky vyhrál všechny zápasy KO. Teď se může ucházet o olympiádu. A to je třeba moje ambice.

A jak vnímáte mladé sportovní talenty?

Těžká otázka, protože já trénuju už profesionální sportovce. Takže nevím, jak je na tom mládež. Když se ale už ke mně někdo z nich dostane, tak jsou mezi nimi supertalenti, jiní to doženou tréninky.

Co jim nejvíc chybí?

Používání vlastního těla. To spousta lidí neumí. Hluboký stabilizační systém jim nic neříká, neumí použít svalové řetězce. Takže u mě se učí používat vlastní tělo a různé svalové kompenzace, na které se hodně zapomíná. Všichni trénují jen to, co potřebují k vlastnímu výkonu. A pak se diví, když se začnou kroutit. Je potřeba si prostě uvědomit, že když budete mít tělo vyrovnané, zlepší se vám výkon a můžete se dál vyvíjet.

Teď trochu z jiného konce. Co byste poradil neprofesionálním sportovcům, kteří si chtějí cvičením jen zlepšit kondičku nebo zhubnout?

Ať si najdou trenéra, který pochází ze sportovního prostředí a odmala si prošel nějakou sportovní výchovou. A ne člověka, který seděl celý život na zadku, pak začal zvedat činky, udělal si kurz fitness nebo kulturistiky a na základě toho začal trénovat druhé. To je stejné, jako kdybych si já nastudoval pár právnických knih a chtěl dělat advokáta, aniž bych k tomu měl vystudovanou patřičnou školu.
Možná mě za to spousta lidí nebude mít ráda, ale trenéry „pumpičky“ opravdu nemusím. Osobně nesnáším kulturistiku, protože nejde o nic jiného než zhuntování a znefunkčnění těla. Kulturisti totiž dělají jen izolované cviky, jenže při výkonu sportu potřebujete využít co nejvíce svalů, aby spolu uměly komunikovat a fungovaly spolu. Navíc v kulturistice jsou skoro všichni „nasypaní“, užívají anabolika. Tak co to je? Takže tohle pro mě není sport, ale jen chemie.

A který sport máte nejradši?

To nedokážu říct, všechny mají něco do sebe. Beru to tak, že každý mi dá něco pro ty ostatní. I když s Klárou Kolouchovou jsem na K2 nešel, protože mi to přišla nuda 🙂. Navíc nemám rád dlouhé procházky, jsem sprinter, mně stačí projít se 100 metrů od baráku🙂