Foto: hev, JT media / Zanedbaný areál prošel před deseti lety kompletní rekonstrukcí
Znáte historii vršovické vodárny v Braníku? Víte, do kdy zásobovala pražské Vršovice pitnou vodou?
Vše začalo v roce 1885, kdy někdejší osada Vršovice byla povýšena na městys a na základě rozhodnutí císaře pak 2. března 1902 na samostatné město.
Na počátku 20. století měly Vršovice cca patnáct tisíc obyvatel, pro které bylo nutné zajistit pitnou vodu. Nebylo jim totiž dovoleno připojit se ke Káranským vodárnám, k projektu společného podzemního zdroje pitné vody pro Prahu. A tak si místní museli poradit jinak.
Zaměřili se na okolí Vltavy a v roce 1905 si pro vlastní vodovodní systém vytipovali vhodné místo v Braníku. Aby však voda mohla samospádem stékat a zásobit celé Vršovice, bylo nutné na nějakém kopci postavit vodárenskou věž. Jenže Vršovice žádný takový neměly, proto se dohodly s tehdy malou vsí Michle.
Rukopis slavného Jana Kotěry
Areál pro Vršovice navrhl slavný architekt Jan Kotěra. Celý komplex, který vznikl v letech 1906 – 1907, je postaven ve stylu geometrické secese, s červeným režným zdivem s kontrastními zeleně glazovanými ozdobnými prvky.
A co bylo součástí celého areálu? V Braníku u řeky byla čerpací stanice a úpravna vody, odkud se pomocí potrubí a výkonných čerpadel voda dopravovala do nádrže ve věži v Michli – na Zelené lišce. Zde také byla postavena budova strojovny, obytný dům a veliký podzemní vodojem s dvěma komorami.
Vršovičtí si poradili i s vodou závadnou
Vršovičtí se pitné vody z vodárny poprvé dočkali v roce 1907, zásobována z tohoto zdroje byla i Michle, Braník a Krč.
Protože však stála část komplexu v záplavové oblasti, stávala se voda v tamějších studních kvůli povodním často závadnou. I s tím si však Vršovičtí poradili. A v roce 1924 jako první v tehdejším Československu začali s chlorováním vody.
Svým účelům vodárna sloužila až do šedesátých let minulého století, kdy se z ní stal rezervní zdroj vody pro civilní obranu hlavního města, vodárenská věž svou funkci úplně ztratila v roce 1975.
Na seznamu kulturních památek ČR
V sedmdesátých letech sloužil branický komplex ke sportovně rekreačním účelům pro zaměstnance tehdejších Pražských vodáren. Ti zde mohli v bývalé uhelně využívat saunu, vinárnu, klubovnu nebo kulečníkový sál, v sousedství pak několik tenisových kurtů. Někdejší strojovnu chtěli Pražské vodárny využívat jako ubytovnu, tenhle záměr však už realizován nebyl.
Zbytky vodárenského zařízení vzali za své na počátku devadesátých let, kdy došlo k jejich demontování. A v roce 1997 se stal objekt majetkem hlavního města Prahy. O pět let později byl zařazen na seznam kulturních památek České republiky.
Praha začala jednat za pět minut dvanáct
Postupem času komplex jen chátral, opakovaně ho také poničily povodně. Na pokraji zkázy se jeho stav stal po zřícení konstrukce střechy nad původní strojovnou. A tak začalo město jednat.
Zanedbaný areál prošel kompletní rekonstrukcí, která skončila v červnu 2011. A opět krásně vynikla fasáda z ostře pálených červených cihel, i zeleně glazované tvarovky, parapety a římsy. Obnovy se dočkala i původní historická jeřábová dráha s kočkou v industriálním areálu. Zrekonstruované vnitřní prostory nyní slouží jako kulturně společenské centrum.
V těsném sousedství vodárny pak nechala Praha zbudovat dětské hřiště s řadou průlezek, toboganových skluzavek, houpačkami, překážkovou lanovou dráhou, lezeckou stěnou, šplhací sítí, či trampolínou. Až to situace dovolí a vy budete mít chuť, určitě stojí za to se sem přijít podívat.